Přeji pěkný den. Jmenuji se Honza a budu vyprávět příběh mé rodiny tak, jak se stal. Kromě faktů hodlám popsat emoce, které v nás vyvolal, následky, které vyvolal, ale hlavně věřím, že mé vyprávění může být poučné a zajímavé pro každého, neboť se velmi akutně a naléhavě dotýká rodinných vztahů, vztahů mezi příbuznými obecně. Mou snahou je vyvarovat se jakýchkoli hodnocení a soudů, protože to, podle mého názoru, nepřísluší žádnému ze smrtelníků.
Začal jsem psát již před rokem, věnoval jsem svému dílu mnoho dlouhých večerů, vylil na tyto stránky cisternu emocí, často velmi osobních. Významně mi to pomáhalo vypořádat se se vším, co se nám v předchozích dvou letech přihodilo. A tak mě vyhodilo ze sandálů, když se mi díky mé počítačové negramotnosti podařilo takřka celý text smazat. Chvilku jsem na to torzo koukal, nevěříc, co jsem to za jelito. Na 3 vteřiny jsem propadl panice, na 2 vteřiny zoufalství, vyškubl hrst vlasů a dříve, než jsem praštil do klávesnice, řekl jsem si, vem to čert. Vymazal jsem zbytek, pak taky příspěvky v knize návštěv, aby to bylo fér, no a začínám znovu. Sám jsem zvědavý, jak to tentokrát bude vypadat teď, když uběhl rok od vynesení rozsudku.
Takže podruhé: PEKELNÝ PŘÍBĚH O RÁJI NA ZEMI
Psal jsem zde o zradě nejbližších příbuzných, o nepochopitelných reakcích okolí, o zlu vycházejícím z hlubin generací, o lidské slabosti i síle, o toleranci, o síle víry, o lásce... Chci aby všichni, kdo text četli a pamatují si co zde stálo, věděli, že vše nadále platí bezezbytku, neboť až na jednu vyjímku se dodnes nikdo ze zúčastněných neomluvil, nikdo nevyslal ani náznak upřímné lítosti nad svými činy. Nejde už o nás, nečekáme na to. Jde o narovnání vztahů na duchovní úrovni, kvůli našim dětem, jejich dětem a prostě proto, aby bylo na světě dobře. Jak říkává můj šéf, hlavně pohoda. Nynější situace je taková, že nadále budem čas od času narážet na ostrou hranu kdesi v našem vědomí v momentě, kdy se naši potomci, nebo známí zeptají, co vaši...
Jsou to zhruba 3 roky, kdy se po postupném vyostření vzájemných vztahů, rozhodla má tchýně (v původním textu jsem ji označil "Bič Boží'', což je dosti trefné, kdo ji zná, pochopí) k brutální akci. Nejprve rozpoutala paniku v rodině a následně udala vlastní dceru, mou ženu, na sociálním odboru péče o děti pro podezření ze zanedbání povinné péče a výživy. Další udání směřovalo na kriminální policii pro podezření ze stejného trestného činu...
Lhal bych, kdybych tvrdil, že to byl blesk z čistého nebe. Něco dala vytušit má poslední návštěva u rodičů mé ženy. Do smrti už nezapomenu na pichlavý pohled mé tchýně, kdy jsem z metru, tehdy poprvé, pozorně sledoval její mrňavé, zakalené zorničky a vztyčený ukazováček, když křičela: " Jen počkejte, vy ještě uvidíte, co se bude dít!" V těch očích jsem neviděl úzkost, nebo strach starostlivé babičky, nýbrž zlobu, vztek, žárlivost a paniku z toho, že definitivně ztrácí vládu nad svou dcerou. Oči jsou branou do duše, jak řekl někdo moudrý. Denně přijdu, díky své práci, do těsného kontaktu s rozličnými náturami a vždy, opravdu vždy v duchu zmíněného rčení, se nejvíce snažím číst lidem z očí. Méně už kladu důraz na to, co promlouvají jejich ústa. Jsem přesvědčen, že oční kontakt je základem komunikace. Naučil jsem se lidem a částečně zvířatům číst z očí. A tak jsem tam stál, zočivoči mé tchýni a viděl, že tenhle člověk bude tvrdej voříšek. Pro mé názory na ní samotnou mne tenkrát nazvala hloupým mladým klukem, což se jednak dotklo mé ješitnosti a navíc to není pravda. Nejsem totiž hloupý (pro hlupáka každý hloupý, říkal jsem si, jako Forrest Gump) a navíc, má duše může být mnohem starší než její. Kdo ví. Na druhou stranu tím, že mě takto podcenila, dostala mne do určité výhody. Alespoň mám takový pocit teď, když je nejhorší za námi.
Takovéhle sebevědomí by u mne ale jen těžko pohledal v době podání obou žalob a po přečtení zprávy od třídní učitelky jedné z dcer, kterou horlivě vypracovala pro sociálku. Tato paní, mimo jiné "krevní skupina" mé tchýně a její kamarádka, mne připravila jednou provždy o část mé důvěry v cizí lidi. Nevzpomínám si, že bych kdy od někoho dostal větší podpásovku. A tak když se mi tenkrát ze všeho zatočila hlava a já během jednoho večera, kdy jsem si četl všecny ty sračky, zestárnul o tisíc let, neměl jsem v momentě nic, ani pevnou půdu pod nohama, jen jednu duši na pomoc. Mou ženu. Neuvěřitelně duchovně silnou a krásnou. Přišla ke mě a jak Ježíš řekla: " Ničeho se neboj. Jsme dobrý lidi a neudělali jsme nic zlýho. Nemůžeme prohrát ať se děje co se děje, ať to teď vypadá jakkoli beznadějně. Vím to." ...Myslím, že takhle přesně to řekla. Nebyla tak důležitá slova, ale ta situace. V momentě jsem cítil úlevu a klid. Její klid a vyzařující víra..., neuvěřitelné. Jí se to týkalo nejnaléhavěji, to její rodina za aktivního přispění vlastního otce jí zradila! Přitom já byl ten, kdo se v té chvíli topil a ona tím, kdo mne vytáhl. Nikdy na tu situaci nezapomenu. Myslím, že od tohoto momentu jsem začal jasně chápat, že Bůh je v nás. Má ho v sobě každý a je pouze na nás, jak s tím darem naložíme. Má žena to dobře ví. Zřetelně ho v sobě cítí a dává lidem naději. Co může být pro druhého větším darem v momemntě, kdy jí začne ztrácet. Ona to dělá denně. Ve své praxi, nebo jen tak napotkání. Já jsem zase nepřekonatelný optimista, někdy až nesoudně hodnotím věci kladně, ale je to tak lepší. Mám to vyzkoušené a mimoto, je to nakažlivé. Myslím, že jsme se našli, moje žena a já. Jsme spolu šťastní.
Máme dvě dcery, krásné a citlivé človíčky. Jednu společně "vyrobenou", jednu si Vlastička přivedla z prvního manželství. A právě starší Káťa se stala proti své vůli středobodem celého sporu. Jí si rafinovaně vybrala tchýně jako prostředek ataku na svou dceru, potažmo na celou mou rodinu. Kčenka totiž zatím žije s hendikepem, ve svých patnácti letech ještě neprorazila bránu vlastního, částečně uzavřeného světa, její vyjadřovací schopnosti a verbální komunikace jsou velmi omezené. Správně jí porozumí jen ti nejbližší. Jednoduše řečeno, Kačenka se neumí nijak efektivně bránit, nebo se vyjádřit k nějakému problému. To postačilo tchýni a třídní učitelce ze speciální školy vypodobnit Káťu před úřady jako týranou oběť jakýchsi zvrácených představ mé, podle nich, duševně nemocné ženy, o výživě a životě vůbec. A tak, jak tchýně slíbila, děly se věci, to jsme koukali.
Na vysvětlenou uvedu co tomu předcházelo. Letos v létě to bude 5 let, co jsme se rozhodli dosti radikálně změnit Kátě životosprávu. Hlavním důvodem je její metabolická porucha, kterou od narození trpí. Má žena je zkušená reflexní terapeutka s desetiletou praxí. Je také zasvěcena do umění Reiki a její znalosti o vnitřních pochodech v těle a zároveň i anatomie, ji dovedly k jedinému možnému přesvědčení, že pokud se chceme vymanit ze zdrcujícího bludného kruhu nesmyslných, vysilujících vyšetření pod taktovkou tzv. "západní medicíny", musíme něco zásadního změnit. Rozhodli jsme se pro návrat ke kořenům a své prosby o pomoc jsme začali obracet k přírodě, přirozenosti a jednoduchosti. Oni totiž radosti i potíže, které nás těší, respektive sužují, spočívají na naprosto jednoduchých základech. Tak to prostě je. To jenom člověk dělá ze všeho vědu, nejčastěji pro zvýšení vlastní prestiže. Tak uboze nízké jsou často pohnutky lidského jednání. U vědců a doktorů medicíny to platí dvojnásob. Máme s doktory, jejich postupy, zákroky a očkováním, opravdu špatné zkušenosti. Co se týče "povinného" očkování dětí a novorozenců, je třeba být velmi, velmi opatrný. Pro lepší informovanost : http://www.rozalio.cz/
Zásadní a nejchoulostivější změnou bylo, že narozdíl od přesvědčení široké i ''odborné'' veřejnosti, jsme my nabyli přesvědčení, že pro zdravý vývoj dítěte, vyjma kojenecké období, není potřeba pozřít za celý život ani gram živočišné bílkoviny, což je podle širokonárodní inkvizice, holé kacířství. Ale po vlastních zkušenostech, už se tohoto názoru sotva vzdáme.¨
Teď malinko odbočím. Dnes máme 6. 9. 2010. Dětičky se po krásném prázdninovém čase vrátily do školy, příroda se připravuje na podzim a já pevně věřím, že nás čeká ještě krásné babí léto, kdy si ještě ohřejeme svá záda pod teplými paprsky slunce. Po delší době se opět vracím ke psaní, mám k tomu důvod, neboť se k mým uším donesly nové zprávy z oblasti rodinného bulváru. Tentokrát jsem se na sebe dověděl, že jsem maniak, který nutí svou desetiletou dceru psát a posílat dopisy babičce, potažmo mé tchýni. Má mladší dcera napsala a poslala tchýni dopis. Rozhodla se sama, to je u nás jaksi běžné, že její rozhodnutí respektujeme. Napsala ho sama a sama ho také poslala. Asi bych se pokusil jí to rozmluvit, kdybych o tom věděl. Jsem proti jakémukoliv bližšímu kontaktu s osobou mé tchýně. Míša to tušila a požádala mou ženu, aby mi o tom neříkala. Takže si od ní nechala opravit chyby a poslala to. Nevím, co v dopise stálo, nečetl jsem ho, ale ať napsala cokoli, má mou bezvýhradnou podporu a respekt. Asi to nebylo samo sebou, neboť si s tím tchýně opět sama neporadila, nic překvapujícího, a začala dávat dopis číst dalším lidem, příbuzným a možná i cizím. Od těchto lidí, sama jim vnucujíc svůj názor, že něco podobného nemůže napsat desetileté dítě, a že jsem dopis diktoval já, se zpětně s uspokojením nechává ujišťovat, že má rozhodně pravdu. Mrzí mě to i kvůli Michalce, určitě se teď cítí podceněná a chtěla by všem říct, že je to z její hlavy, ale asi je zbytečné něco vysvětlovat, protože ta paní z Nemanic se zvráceným pohledem na realitu, překroutí cokoli. Snad to Miška brzy pochopí a přestane se tím trápit. Narozdíl ode mne, mě to nějak pochopit nejde, a tak tu do noci ťukám do klávesnice a snažím se tak ulehčit jí, sobě a celé mé rodině.
Původně jsem myslel, že to nechám plavat, ale nemůžu to vymazat z mysli, a tak se toho zbavuji psaním. Nejsem ještě zdaleka tak nad vécí, jak bych si přál. Opravdu nevím, kde ta osoba bere tolik drzosti a neustále si nás bere, s prominutím, do huby. Bezostyšně a beztrestně, po tom všem, co nám způsobila, nás dál očerňuje a sprostě pomlouvá. Toto psychopatické jednání mě, ani mou rodinu, nenechá spát, a tak jsem se rozhodl, že začnu tento text šířit, s čímž jsem doteď váhal a budu doufat, že když lidé dopřávají sluchu jí, budou zároveň tak soudní a přečtou si i pohled druhé strany. Věřím v lidi. Souvisí to s mým neutuchajícím optimismem a i přesto, jaké zrady a zklamání jsme v posledních letech prožili, věřím v rozumné lidi, v jejich moudrost a soudnost. Vím a jsem přesvědčen, že každý, včetně mne, může být lepším člověkem a měnit tak k lepšímu své okolí. Snad i proto jsem, díky Bohu, ušetřen zničujícího pocitu nenávisti. Nevím co je zášť a nenávist. A to, mimo jiné, mne udržuje při zdraví a v kondici.